Historie

 

Farní společenství Štěchovice, Slapy a Svatý Kilián

 

Farnost ve Štěchovicích je úředně velmi mladá – byla oficiálně ustanovena teprve 3. prosince 1973 za P. Karla Lobkowicze. K témuž datu zanikla farnost Svatý Kilián, do které byly Štěchovice s přilehlými obcemi od dávných dob přifařeny. Fara u sv. Kiliána byla již po léta neobsazena a kněz sídlil ve Štěchovicích, odkud farnosti Sv. Kilián a Slapy spravoval. Dekret pražské arcibiskupské konzistoře tak jen potvrdil existující stav a protože ani ve Slapech kněz již nebyl, vznikla tak jakoby farnost jediná, větší. Bohu žel, nikoliv však počtem farníků, jejich hrstka se svým knězem zajišťuje církevní dění bez ohledu na místo farního společenství. Rovněž „přespolní sezonní“ farníci přiloží ruku k dílu. Církev je proto v tomto historickém kraji stále živá a její činnost často přesahuje i rámec našich spojených farností.

Nahlédněme však do slavné, ale i tragické minulosti. Pro náboženský a ekonomický rozvoj této části Povltaví byl určující Ostrovský klášter u Davle. Benediktini sem přišli z bavorského Niederaltaichu r. 999. Povolal je sem kníže Boleslav II. a jeho následovník Boleslav III. Na pomyslné někdejší hranici zájmů dvou rodů Přemyslovců a Slavníkovců tak až do husitských válek působil klášter, jehož činnost byla v mnoha směrech významná i pro dějiny Čech.

Farní kostel sv. Kiliána je doložen v registrech desátků papežských r. 1352 a tamní fara je připomínána r. 1323. Kostel však musel být založen daleko dříve – soudíme tak podle zasvěcení sv. Kiliánu. Jeho kult, u nás cizí, přinesli zakladatelé kláštera, benediktini z Niederaltaichu. Ti také faru obsazovali a spravovali dokonce ještě dlouho po zániku samotného Ostrova, a to z kláštera u sv. Jana pod Skalou. Posledními benediktiny na faře byli Maurus Zykán (+1799) a jeho současník i následovatel Jakub Bernard (+1824).

Prvním diecézním farářem byl P. Filip Exner (1825–1856). Ke konci jeho působení (1853) vznikla nadace Matěje Rady, kterou v částce 20.089 zlatých tento štěchovický podnikatel před svou smrtí věnoval na stavbu kostela a zřízení hřbitova ve Štěchovicích. Rozhodující krok pro budoucí vývoj farnosti byl u činěn, nikdo však netušil, že do zřízení samostatné duchovní správy ve Štěchovicích ještě uplyne 120 roků.

Mezitím problémy v rozsáhlé a počtem věřících rozrůstající se farnosti přibývaly. Roku 1858 muselo být zastaveno pohřbívání u sv. Kiliána a nový hřbitov byl z řízen při Vltavě ve směru ke Štěchovicím. Docházení farníků do kostela zůstávalo z důvodu členitého terénu a farnost rozdělující Vltavy složité. Kostel byl malý a dostupnost škol pro vyučování dětí náboženství byla pro kněze obtížná. Během působení P. Františka Micky (1857–1867) začali v roce 1862 štěchovičtí občané živelně svážet materiál na stavbu nového chrámu. Složená částka však nemohla náklady pokrýt, proto církevní úřady stavební povolení neudělily a shromážděný materiál občané později rozebrali. Nový neúspěšný pokus o zahájení výstavby byl podniknut v roce 1876 za faráře P. Josefa Dyka (1867–1897). Pozemek pro kostel a hřbitov byl získán až v roce 1889. Mezitím musel být r. 1885 nákladně opraven kostel sv. Kiliána. Arcibiskup Bedřich Schwarzenberk však odmítl žádost o financování této rekonstrukce z nadace M. Rady s podotknutím, že si přeje vystavět nový kostel ve Štěchovicích. Jakkoliv muselo být toto rozhodnutí tehdy nepopulární, pozdější vývoj ukázal jeho opodstatnění. Osada Svatý Kilián již tehdy ve svém rozvoji zaostávala za sousední Davlí i blízkými Štěchovicemi a bylo jen otázkou času, kdy jako samostatný subjekt zanikne. Samotná fara byla chudá, stížnosti na neutěšený stav se jako červená nit prolínají zápisy pamětní knihy svatokiliánské farnosti. Kostel byl sice zrekonstruován, ale budova fary, tedy zázemí kněží, nikoliv.

Představitelé Davle se za působení P. Dyka pokusili vybudovat kostel přímo v místě a přenést faru do městečka, soupeření obou obcí však díky daru M. Rady vyznělo pro Štěchovice. Davelští proto za nového faráře P. Jana Mačí (1897–1907) přijali rozhodnutí vybudovat novou velkou kapli s možností jejího pozdějšího rozšíření na kostel. Kaple Navštívení Panny Marie byla do dvou roků postavena a 2. července 1898 vysvěcena.

Roku 1907 do úřadu nastoupil farář P. Martin Kaufner (1907–1926), to ji ž Radova nadace dosáhla částky 253.849 korun, pozemek byl k dispozici a s realizací stavby ve Štěchovicích bylo možné započít. Byl vybrán známý architekt Kamil Hilbert (dokončil Svatovítskou katedrálu), ten vypracoval tehdy velmi diskutovaný projekt secesního kostela, tvarem přizpůsobeného okolním svahům vltavského údolí. Hilbert proti snaze postavit kostel pseudogotický svůj projekt obhájil a prosadil. Díky tomu dnes ve Štěchovicích stojí ojedinělá secesní sakrální stavba v Čechách, jejíž strohou jednoduchou krásu budoucnost jistě ocení.

Vlastní výstavba započala na jaře r. 1911. Chrám byl brzy dokončen, mezitím však vypukla první světová válka a vysvěcení bylo po průtazích stanoveno na 9. října 1915. I tento termín bylo nutné posunout na 23. října. Arcibiskup Leo kardinál Skrbenský a další hosté se pro povodeň na Vltavě nemohli dostavit. Celý akt svěcení je rozsáhle dokumentován v „Pamětní knize kostela fary v Štěchovicích“.

Peníze z daru M. Rady vystačily mimo výzdoby kostela sv. Jana Nepomuckého i na stavbu fary, příjezdovou komunikaci a hřbitov (byl posvěcen 20. října 1916). Nový kostel tedy stál v plné funkční podobě, součástí nové farnosti se kromě Štěchovic měly stát obce Brunšov, Hradištko, Třebsín a Masečín. Podmínkou kladného rozhodnutí konzistoře byl souhlas svatokiliánského faráře a místodržitelství. Záležitost byla nakonec odsunuta až na poválečné období a při novém kostele byla zavedena jen provizorní duchovní správa. Na faře se v kratších časových intervalech střídali emeritní kněží v důchodu nebo sem dojížděl farář svatokiliánský. Pravidelné bohoslužby se o nedělích a svátcích konaly v 10 hodin. Věřících na nich z počátku neustále přibývalo, docházeli i ze sousedních farností. Byly také založeny nové matriky narozených a zemřelých a rovněž zmíněná pamětní kniha. Do roku 1916 ji vedl P. Kaufner. V září toho roku se do Štěchovic přistěhoval P. Václav Kadlec, který byl zároveň ustanoven jako pomocný kněz faráře u sv. Kiliána při neobsazení místa kaplana.

Téměř přesně po roce do Štěchovic přišel P. Jindřich Max (1917) – 24. února byly na štěchovický hřbitov od sv. Kiliána slavnostně přeneseny ostatky Matěje Rady. Skončila světová válka a ke konci roku 1921 působení ve Štěchovicích P. Max ukončil a úřad do března 1922 zastával vikář P. František Vojta. Zemřel a od června ho nahradil P. Josef Svoboda (1922–1931). V době jeho působení se situace po I. světové válce pro církev nevyvíjela příznivě. V důsledku její dřívější těsné vazby na vládnoucí habsburskou monarchii se část společnosti v novém státě od ní odklonila buď k reformním církvím nebo zůstala u atheismu. Ustavení nové řádné farnosti nepřicházelo za těchto podmínek v úvahu, kněží z obou far se více méně doplňovali. Po P. Svobodovi na faře ještě krátce pobýval premonstrát P. Augustin Arnold.

Během duchovní služby P. Svobody došlo ke střídání farářů u sv. Kiliána. Nástupcem Martina Kaufnera se stal P. František Šimon (1926–1934), který ve své farnosti velice o živil kulturní a společenský život. Z přízemí fary se stala tělocvična organizace „Orel“ a divadelní sál, na Ostrově se konala orelská cvičení, pořádaly se opět slavné svatoanenské poutě, v roce 1927 byly posvěceny nové zvony (ve Štěchovicích byly nové zvony zavěšeny r. 1929). Odchodem P. Šimona však přestala fara u sv. Kiliána pro trvale neudržitelný stav budovy sloužit za sídlo kněze a počínaje nástupcem P. Ferdinandem Purem (1934–1943) faráři již trvale sídlili ve Štěchovicích. Farář P. Pur zde prožil tragické období příprav a vypuknutí II. světové války (pozn.– jeho záznamy v pamětní knize k rozdělení východní Evropy mezi Německem a Ruskem unikly pozornosti fašistické i komunistické cenzury). Za jeho působení byly oba břehy Vltavy ve Štěchovicích konečně spojeny mostem (1939).

Za nejasných okolností byl P. Pur v roce 1943 v úřadě vyměněn s P. Aloisem Bětíkem (1943–1947) – ten je veřejnosti znám publikovanou korespondencí s francouzským knězem P. Gabrielem Gayem, který byl vězněn a zastřelen v koncentračním táboře v Hradištku. Mladý kněz P. Bětík byl velice iniciativní a respektovaný, za jeho působení byl opraven a elektrifikován kostel ve Štěchovicích a fara tamtéž, kostel sv. Kiliána (vč. pořízení nových lavic), zvonice a mnoho dalších za řízení při obou chrámech.

V roce 1947 byl administrátorem u sv. Kiliána jmenován P. Gustav Novák (1947-1951), po něm farnost rok spravoval slapský farář P. Bedřich Metyš, než z Osova 1. 5. 1952 přišel P. Josef Krejčí (1952-1971). On pak převzal do správy i rozlehlou slapskou farnost. Ve službě používal motocykl, na kterém zahynul při nezaviněné dopravní nehodě. Nahradil ho redemptorista P. Emanuel Houska (1971-1973). Když odešel, byla správa farností svěřena P. Karlu Lobkowiczovi, velice skromnému a obětavému příslušníku známého šlechtického rodu. Byl prvním správcem nově ustavené farnosti Štěchovice. Když zemřel, ve správě spojených farností Slapy – Štěchovice se vystřídali mladí kněží P. Petr Bubeníček (1991–1995) a P. Miloš Szabo (1995–1999). První z nich založil farní občasník PROUDY a zavedl svatojánské poutě na Ostrově, druhý byl vynikajícím organizátorem, který započaté programy rozvinul. Oba se prosadili a stali známými a uznávanými i u mimocírkevní veřejnosti a pro své schopnosti byli přeloženi do významnějších větších farností. Rovněž nástupce P. Robert Hanačík (1999–2001) byl po krátkém působení přeložen. Na jeden rok ho pak nahradil P. Jan Kotas, který následně studoval v Římě. Ve spojených farnostech od léta 2002 slouží polský kněz P. Pawel Adam Debek. V roce 2009 došlo ke sjednocení farností Štěchovice a Slapy v jedinou - Štěchovice.

Tolik o působení diecézních kněží ve zdejších farnostech. Po dlouhá staletí však duchovní a hospodářský život zdejšího kraje ovlivňovaly řády. Nezastupitelný vliv benediktinů z Ostrova a později od Sv. Jana pod Skalou měl obdobu v sousední slapské farnosti, kde panství vlastnil řád cisterciáků ze Zbraslavi (král Václav II. roku 1298 tamní klášter založil a Slapy s okolními sídlišti mnichům věnoval). Vlastnictví řádu zde přetrvalo téměř pět století, až je roku 1785 císař Josef II. zrušil. Pod světskou vrchností pak nastaly robotníkům kruté časy, které r. 1846 vyvrcholily selskou vzpourou.

Oblast na opačném břehu Vltavy naopak od vrchnosti světské získal řád premonstrátů ze Strahova. Po vystřídání několika majitelů panství dne 13. října 1638 koupil velice podnikavý strahovský opat Kryšpín Fuk. Na koni objížděl kraj, který si zamiloval a jehož hospodářskému rozvoji věnoval mnoho úsilí. Mimo jiné roku 1640 od císaře Ferdinanda III. získal pověření a peníze k úpravě plavebně nebezpečného úseku Vltavy (po roce 1722 zvaného Svatojánské proudy). Strahovští premonstráti svojí prozíravou mnohostrannou vzdělávací činností byli „veřejně prospěšnou organizací“ a nevztahoval se na ně tudíž patent, kterým císař Josef II. většinu klášterů u nás zrušil. I jejich panství na Hradištku všestranně prospívalo a zabrali je až Němci během II. světové války pro cvičiště SS-jednotek.

Co říci závěrem? Pamětní knihy více méně faktograficky zaznamenávají střídání a působení kněží, události ve farnosti, v kraji i ve společnosti. Málo však vypovídají o vztazích farníků k jejich knězi. O postavení a životě jednotlivých kněží můžeme číst jen mezi řádky, uváděné osoby dnes již zpravidla zahrnujeme do kategorie bezejmenných předků. Naše pamětní kniha končí 1. května 1952, stroze zaznamenává nástup P. Josefa Krejčího. Dále už následuje jen paměť dosud žijících farníků a díky Bohu – od roku 1991 náš časopis PROUDY. Zdalipak si včas uvědomíme jeho hodnotu pro historii?

 

Podle pamětních knih svatokiliánské a štěchovické farnosti, publikace Zdeňka Boháče „Ostrov. Tisíciletá historie zmařeného kláštera“ a dalších pramenů zpracoval

J. Schröffel

Počítadlo vloženo 14.6.2017

počítadlo.abz.cz
 
Římskokatolická farnost Štěchovice, Nad Pískovnou 213, IČO: 47005629, tel. 724 791 848